Ročník 2018 nás zaviedol do tamoných lesov Shanyrie, v ktorých sa ukrývali temné tajomstvá staré stovky rokov. Pripomeňte si nami ďalší kúsok táborového príbehu. Prvý diel tejto príbehovej série, si prečítajte tu.
Toho chlapa měli všichni rádi, byl vítaným kumpánem na žejdlík piva po práci na poli a i děvečky se blahem tetelily, když je vyzval k tanci na místní zábavě. Nebyl ani moc tlustý, ani moc vyzáblý, svalů měl tak akorát a z jeho úsměvu mohly být hvězdy na nebesích. Byl mlynář a nikdo v okolí si nevedl jako on, žebřiňáky plné pytlů obilí se k němu sjížděly ze široka. Vedle mlýnice měl malý sad a každý, kdo přijel k němu zrno semlít, dostal na uvítanou frťana domácí meruňkové, kterou jinde dostat nebylo možné.
Jsou tomu už čtyři roky, kdy se něco změnilo. Jachem dál mele nejlepší mouku v celém kraji, dál zve příchozí na domácí meruňkovou, ale přestal se smát, usmívat a přestal dokonce i mluvit. Občas z něj vypadne slovo, ale jinak nemluví, nezpívá a ani si nebrouká, dokonce ani neplakal a nenadával, když mu uvolněný povoz přejel nohu a on měl jistě nějaké zlámané kosti. Jen si povzdechl, za pomoci závozníka se znovu postavil a odkulhal do mlýna. Jachem má dobrý důvod, proč nesnášet svět. Jsou tomu právě ty čtyři jara, kdy šel do sousedního města na trh a trošku za kulturou (jak rád říkal, prostě šel do jiné hospody) a zatímco byl pryč, přijel povoz s jediným pytlem. Jeho žena se snažila muži s ostře řezanými rysy vysvětlit, že hned jak se její muž vrátí, dostane mouku jako prachové peří, ale cizinec nedal jinak, než že ji musí mít ihned a poté, co pohrozil nebohé ženě násilím, vzala chudák ženská pytel vší silou a jala se jej táhnout do mlýnice. Ani to ji ale nezachránilo, protože když se druhého dne k poledni Jachem vrátil, našel jen prázdný žebřiňák ve dvoře, napůl semletý pytel mouky, která se sypala a vítr ji rozfoukával všude kolem, a svou ženu v kaluži zaschlé krve, jak si tiskne svou hruď, ve které už dávno netlouklo srdce. Místní se snažili od Jachema zjistit, jestli se něco ztratilo, snažili se pochopit ten zbytečný zmar, ale nedozvěděli se od něj ani slova. Bez hnutí brvou se vydal k lesu, jen tak, v kalhotech a haleně, ještě plných prachu z cesty, jak dorazil z trhu. Tehdy měl ještě v očích slzy.