Doba se mění, nicméně tábory (alespoň ten náš) zase tolik ne. V jádru jde pořád o to stejné, a to se nezmění nikdy. Strávit kvalitní čas v přírodě a naplnit ho společnými aktivitami, od běhání po Vysočinských lesích, koupání v Plačkovském rybníku, po opékání buřtů u táboráku a zpívání nikdy nestárnoucích odrhovaček za doprovodu kytary a cvrčků. Dva týdny uprostřed léta kousek od Humpolce, pryč od městského shonu a každodenních povinností.
Odpočinout si od rodičů (o oni od nás) je základem dobrých rodinných vztahů, to se ví. Každý den se budit do vůně čerstvého vzduchu a nachystané snídaně se dnem plným hraní her a soutěžení před sebou. Po dni, který uteče jako voda, ulehat s plným břichem a pocitem, že jsem své družince pomohl získat body do celotáborové hry, a těšit se na možnost získat ještě více slávy a respektu v následujících výzvách. Naučit se praktickým věcem a smát se na hlavu postaveným historkám, u kterých nejde poznat, zda jsou pravdivé, či vymyšlené. Hlídat noční tábor před vnějšími hrozbami a zajistit ostatním klidný spánek.
Sbírat suvenýry a ceny jak na běžícím pásu a nebát se, že přijedu domů s prázdnou. Není to ovšem samá smetana, dříví se samo nenanosí a taky jsem ještě neslyšel o nádobí, které by se magicky umylo. Pro bezproblémový chod tábora je nutno i trochu práce, ale když se zapojí všichni, tak to uteče jak nic a může se vrátit zpátky k zábavě. V (ne)poslední řadě se v koutu duše obávat, kdy přijde ten ucha trhající příkaz: „Tak a balit, jede se domů!“. Naštěstí v tom člověk není sám, to stejné cítí i kamarádi a vedoucí. Stále však platí, že vzpomínky zůstanou a vždy je tu přece příští rok, protože my se nikam nechystáme. Takže ano, myslím, že stále máme proč jet na tábor.